Mám doma jehně

1. března 2012 v 18:29
Mám doma jehně a mám doma taky psa, člověk by řekl , že tyto dvě fakta spolu nemohou nijak konfigurovat. Leda by se jednalo o psa ovčáckého, což se nejedná. Jedná se o čistokrevně nádherně maličkou, mou jedinou milovanou vořešku, Sindu, která jehně nikdy neviděla natož aby ho popásala po loukách. Jehně mám doma od dneška, vlastní matka Briketa, prvorodička, nevěděla co s ním, a tak s ním raděj nedělala nic. Asi to okoukala od lidí - kdo nic nedělá, nic nezkazí. A tak ho mám doma, Ťuldu jednu.
No a co se tedy stalo, v Sindě se probudily do nynějška zapomenuté rodičovské pudy. Leží u jehněte a čučí. A vrčí. Na vše co kolem projde a naruší tak bezpečnostní zónu 2 metry od jehněte, Sindou vytyčenou. To neobejdete, má rentgenovej paprsek. A oči i na ocase.
Problém nastává, potřebuju to jehně krmit. Jednou sem Ťuldina bodyguarda oblafla piškotem, to už ale nezabere.. Sis to prokoukla, jen dožvejkala piškot a už pelášila zpět. K Ťuldě. Jdu zkusit salám...
 

Zrcadlo každého vysokoškoláka

29. února 2012 v 17:01
V poslední době mnou zmítá otázka, proč se lidé tak moc bojí změn?
Školné. Kolik z Vás to slovo slyší a okamžitě vyhalekává do světa jak je to děsně nespravedlivé, jak se narušuje svobodné studium, jak bude studium už pouze pro boháče nebo šprty. A kolik z Vás co halekáte se, byť jen na okamžik zamyslelo, napsalo si plusy a mínusy.
Problémem je, že je to obrovské narušení zóny pohodlí. Bude potřeba dělat něco navíc. Něco ve volném čase.
Doba se mění, je třeba měnit se taky, ne zůstávat na úrovni, která nám zdánlivě vyhovuje. Je třeba přestat koukat do zrcadla minulosti, ve kterém se zrcadlí pouze to, jak je dnešní vysoká škola, děsná pohoda, prostě ležérko, že. Neříkám každá, kdyby mi snad někdo chtěl oponovat, říkám většina. Jak stačí tam jít na pár hodin týdně, vykašlat se na přednášky, na zkoušku se mrknout max 2 dny před a to jen přečíst. Na co je takové studium. Řekněme si na rovinu, úroveň studia na většině škol za moc nestojí. Ale proč to měnit, máme z toho přece titul, titul zadarmo. Můžeme si po pár letech nic nedělání napsat před jméno pár písmenek a všichni jen co vylezeme ze školy se k nám pohrnou s nabídkou skvěle placené práce... Funguje to tak?? NE. Je třeba toto zrcadlo rozbít, posbírat střípky a pokud to bude třeba porýpat s nimi studenty aby se probrali a zkusili nahlížet trošku jiným úhlem.
Budou ze školného nějaké výhody? Ale jistě budou. Už to nebude taková pohoda, možná to berete jako značnou nevýhodu, na druhou stranu to už nebude pouze párleté nicnedělání ale párleté alespoň něco dělání, opustíme školu a budeme něco vědět, něco k oboru co budeme moc využít. Budeme pod tlakem, bude se muset studovat, protože jinak by to školné byly pouze vyhozené peníze, klesne konkurence, ne každý bude schopný pracovat pod tlakem, přežijí jen nejsilnější a tak to má být. Vyleze pouze několik desítek opravdu schopných a pro obor použitelných studentů. Zvýší se kvalita školného, musí, protože pokud do školy poteče více financí, přímo úměrně se zlepší výuka. Popravdě z peněz co profesoři na VŠ mají, bych se taky moc nesnažila do studentů něco cpát, beztak o to v dnešní době polovina nestojí. Nestačí jen přežít, je potřeba studovat pro vzdělání, ne pro tituly.
To zrcadlo minulosti máme v sobě, máme ho téměř každý. Dali nám ho rodiče a těm prarodiče. Doba se změnila, liší se od doby, v nichž třeba studovali naši rodiče. Dnes má možnost studovat každý, tak to dříve nebylo, dříve vystudovali vyvolení, dnes kdokoliv, proto je třeba to prosít. Nechat vysokou školu jen pro ty co na to mají, musí se zvyšovat laťka tak, aby byla ve světě rovnováha. Berme školné jako tu první z latěk, která vede ke kaskádě dalších změn.
Jsem student VŠ, školné podporuji, já jsem své zrcadlo rozbila a teď jím rýpám do Vás. Co vy, stále zatvrzele budete bránit minulost za cenu pár propařených nocí a krušných rán, nebo se přidáte, za cenu lepšího vzdělání. Doba jde dál, pojďme taky.

Pane Havle

21. prosince 2011 v 17:03

Téma týdne: "Václav Havel"

Pane Havle, vy jste nebyl jen prezident, vy jste byl ten kdo nám ukázal cestu. Popravdě, vy jste nám jí neukázal, vy jste jen nezasel semínko svobody, vy jste vlastně vypěstoval celý strom a my už jen sklízíme. Věřím, že si nemyslíte, že jsou všichni nevděční a neváží si Vás jak by měli, oni prostě jen neví. Neuvědomují si, že jste pouze nevedl naší zemi ke smělým zítřkům, že jste nás nasměroval na vlak s názvem svoboda, pro mě významná hlavně ta finanční, nechápou, že nemůžete vše nalinkovat za ně, že to chce i nějakou aktivitu a uvědomnění si, že nestačí čekat, že nám to spadne do klína jako vločky na Váš čersvě zasypaný hrob.

Pane Havle, co jste mi nebyl jen prezidentem, omluvte nevědomost, omluvte breky na takzvaně zkaženými Vánocemi, omluvte, že Češi nevědí to co už jinde objevili a neberou Vás jako ikonu.

Jak řekla moje dobrá kamarádka a já to tu ocituji, protože si to zaslouží být napsáno: Václave Havle, děkuji za částečnou cestu ke svobodě, kterou si nám tak sametově poskytl. Já to dotáhnu do konce...

Odpočívejte v pokoji.
 


Né každá tradice...

21. prosince 2011 v 16:47
.... by se měla tradovat
mluvím o těch roztomilých kapřících co nemilosrdně rok co rok nacpe každá 3tí rodina doma do umyvadla, popřípadě veňku do kádě, dívá se jak se kapřík mrská a pak ho picne do hlavy válečkem. Na rovinu, nejsem vegetarián i já si ráda dám řízek ale co je moc, to je moc. Jak můžete sedět u Vánočního stromku a ďoubat se v kaprovi, který právě prožil nejhorší a nejstresuplnější týden svého 3letého života. Chtělo by to osvětu a novátorské pojetí, co si dát třeba rybí filé, to je taky ryba, s tím rozdílem, že tahle ryba se nerochnila v kádi s minimem vzduchu, takhle ryba byla prostě vytažená a zabitá. Zkrácené utrpení. Nebo prostě jinej řízek. Klidně na mě vrhejte rajčata, že je to vražda jako vražda... jde o podíl stresu toho má kapr v době Vánoc mnohem víc, než vy když pár hodin před Ježíškem honíte ještě dárky.

Takže přeju dobrou chuť u stromku, vychutnejte si tu nadvládu nad nevinnými stvořenímy...

Vítám se zpět

4. prosince 2011 v 17:47
Říci v plné síle, asi bych lhala... spíše bez sil, což pro mě bývá olej do motoru psaní. Mám existenční krizi a to mě žene zpět k blogu. Někdo píše pro radost, někdo z nudy, já jsem psavec z špatného pocitu. Je mi teprve 21 a už mám pocit promarněného života, na jednu stranu je to dobrá zpráva, zjistit to už takto brzo, horší by bylo uvědomit si to na smrtelné posteli, na druhou stranu, je smutné užírat se nenaplněností už teď:) Tak jsem zpět, nemůžu říci na jak dlouho, jsem zpět a rozhodnutá zvednout se z postele, dohnat resty a začít na sobě pracovat, jsem zpět a slibuji před celým internetovým světem, že se odrazím a přestanu se plácat na dně. Dno je pro lůzu, tam nepatřím, možnost odrazit se má každý, a já jí využívám.... uvidíme se na vrcholu

Čarodějnice neexistují

4. prosince 2011 v 17:41

Téma týdne : "Hon na čaroděnice"

Vždy tu byl, ať už v různých podobách a obdobách, dříve, to byl ten opravdu pravý hon, kdy se lovily ty opravdovské čarodějnice, nebo o tom alespoň byly lidé přesvědčení a nyní, odštěpek toho prastarého honu, je hon na všechno co se liší. Ať vědomě či v mnoha případech nevědomě, stále pořádáme hony. Na jedince co nezapadnou tak úplně do kolektivu, na osoby co vypadají jinak, chovají se jinak, smýšlejí jinak nebo prostě jen jedince co nechtějí být součástí toho našeho stádečka a dělají si věci po svém. Vědomě i nevědomě tyto osoby distancujeme ze svého života, mluvit o nich je stále tabu, bavit se s nimi znamená mnohdy společenskou sebevraždu, často ani nemáme potřebu se snažit, snažit se o cokoliv, o prolomení ledů, o jakýkoliv náznak typu: "jsem na tvé straně, jsme na stejné lodi". Znám odpověď na otázku proč a proto se nesnažím ptát. Jde o prostředí, ne snad, že bychom od mala slýchali s tímhle se nebav, to je špatná osoba na přátelení, sbíráme jen střípky, tenhle řekne tohle, tenhle řekne dobře myšlený vtípek na určitou komunitu lidí, tamten se zmíní, že známý známého znal známého... znáte to, stává se to denně a můžeme si stokrát denně tvrdit, že svůj názor si tvoříme sami a nikdo nás v něm nemůže ovlivnit, může a děje se to. A proto, snažme se někdy, než si ostatní, co nejsou stejní jako my, zaškatulkujeme do přihrádek, zjistit si víc, málokdy první dojem je dojem správný. Kdyby byli všichni stejně "dokonalý" jako my, se stejnými názory, stejnou orientací, stejným náboženstvím nebo jen stejnou výškou, váhou, inteligencí, či stejným počtem prstů, byl by svět nudný, vyšli byste ven a potkávali sami sebe, nemohli bychom se s nikým dát do řeči, protože by nám nikdo nemohl říct nic, co neznáme. Říká se, když jsou 2 úplně stejní, jeden je zbytečný. Chcete být zbytečný?? A proto choďme a poslouchejme, nehoňme se za čarodějnicemi, o kterých každé malé dítě ví, že neexistují :)

PAUZA

22. září 2011 v 23:05
Postihla mě indispozice.. žiju, mám všechny končetiny, všechny mozkový buňky ale nemám noťas, střetl se se sklenkou horkého té a prohrál.. ..

Múza

11. září 2011 v 15:27
Zmizela múza, zmizela z rána, nenávratně
zmizela a ani se neohlédla
vzpomínám, pořád, leč matně.

Tak sama, tak opuštěná
bez múzi život zdá se tak prázdný

Myšlenky odbíhaj, věty už nevznikaj
na cestě překážky zrádný

Proč odešla, proč mě opustila
kam zmizela a vrátí se zpět ?
Byla tu vůbec, či sem jen snila?
A realita ukázala mi tvrdý svět.

Zmizela múza, zmizela z rána, nenávratně
zmizela a ani se neohlédla
vzpomínám, pořád, leč matně.

Vrať se múzo, vrať !!!
nestačí volat do chladné noci
zmizela jednou, vrátí se však zmizí znova
nikdy jí nebudu mít ve své moci

Nikdy nevěřte múzám
když do ucha šeptat budou slůvka o věčnosti
Při první chvíli, bodnou, zradí
závojem mihnou a zmizí bez vděčnosti...

Zmizela múza, zmizela z rána .......

Nemám ho ráda ...!!

9. září 2011 v 20:50

Téma týdne: "Sourozenci"

Ne opravdu, nemám, je to troubelín z troubelíniště co dělá jen samé hlouposti a není v něm ani kapka normálnosti, ostatně jako ve zbytku celé naší rodiny. Bojím se, že se tohle blbinkaření dědí a že se tim postihne i další generace, někdy mi příjde, že to chytlo i naše psy, tak se to možná přenáší vzduchem či co. Těžko říct, je to prostě nemoc a bratr někdy trpí aaaaaažžž moc:)
Ano, mám bráchu, ano je mladší a většina lidí ho zná jako introverta s děsivým pohledem. Já ho prokoukla, když se rozjede nejsou na něm najednou stopy po introvertění, když chytne slinu spadne celá jeho ublížená skořápka a my se řácháme a nevíme kdy přestat.
Bože díky, že jich není víc, že je jen jeden, i to je někdy moc. Moc přeJakubováno, že mi někdy stojí vlasy na hlavě, když přijdu normálně do kuchyně a on mě tak odzbrojí, že ani nevím jak se jmenuji, když odcházím. Kdyby jich tady pobíhalo jen nepatrně více, muselo by na dvěřích být přibyto takový to oznámení pro návštěvy, něco jako vstup na vlastní nebezpečí, nebo ta psí cedulka "já sem u vrat"..znáte to.
Je to puberťák se srdcem 16letého a datem na občance značící pár dní do plnoletosti. Je to blázen, co jednu minutu dokáže chodit po domě a prospěvovat si "Konožka, nožka, zlatá ponožka" a v minutě druhé mě zpražit, že se chovám jako blázen když si tancuju a prospěvuju při paření Farm frenzy na notebooku.
Blázen s bláznem skrytým v bláznovi tak moc, že to na první pohled není vidět a na druhý pohled si člověk říká, že to není ani možný, jak moc je to skrytý až očividný.

Co jen říct závěrem, snad jen, že všechny "špatné" vlastnosti co jsem tady na něj provalila mám vlastně i já a i když mě to tíží a dělá mi to obrovský problém to vyslovit, natož to takto veřejně odhalit, sme naprosto totálně opravdovsky úplně stejný. Stejný blázni se stejně šílenýma nápadama a stejně poblázněným slovníkem. Oba si dáváme pamprlačinky s mamrládou, koukáme na džomedži a roztáčíme mamku do nepříčetnosti.
Život bereme s nadhledem a říkáme si, že normální je většina a většina je stádo.. a my nejsme ani jedno, ani vetšina ani stádo, jedeme si podle svého i když to občas vypadá dost zmagořele.. jen si říkám, není moc velká mezera mezi bláznem a géniem, tak kdo ví, třeba sme nakonec úplně geniální :D

Starosti všedního bytí

1. září 2011 v 11:46
Máme je všichni, mám je já, má je moje mamka, moje nesnesitelná profesorka na vysoké a má je i čerstvě narozené nemluvně, mají je i psy a ostatní zástupci zvířecí říše. Jak říkám, máme je všichni a každý jiné, jde o jednu z nejvariabilnější skupinu kam dokáže spadnout snad úplně cokoliv.
Je to věc, kterou ne vždy dáváme najevo, nevím jak vy, když já mám starosti, tak je prostě mám a mám je jen já a nikdo to neví, nebo to alespoň neví konkrétně, jsem typ co je schopný se s tím vnitřně užírat a neprozradit. To sem já, každý je ale jiný a i ty starosti jsou tedy u každého jiné.

Nechci se však zabývat přímo jimi, mě spíš zajímá způsob vyrovnávání se s nimy. Jak se moje metody od těch vašich.
Já jsem úplně nejdříve volila metodu: čokoláda, peřina, kapesníčky a prostě se vybulet, což sami dokážete typnout jakou to asi mělo efektivitu. Probulela sem většinu času kdy se dalo ještě něco vyřešit a pak když sem se rozhodla něco řešit, bylo pozdě.

Časy se mění a já díkybohu s nimy.
Metoda číslo 2 si mě našla na střední škole, bylo to něco ve smyslu, pokud se problém nevyřeší sám, nemá cenu se o řešení pokoušet, tam se sice s nervy nebyla tak v koncích a dá se říct, že po většinu času jsem byla v klidu, dokud ty problémy nedošly do stadia, kdy už prostě nebylo zbytí a povětšinou už taky bylo pozdě na řešení. Pak mi většinou napravit škody napáchané dlouhým odkládáním způsobily mnohem více starostí než problém samotný. Bohužel, musim řící, že tahle metoda se mě stále drží, sice už v menším množství, zvyky tohoto kalibru není pro mě bohužel tak lehké odbourat.
Moje poslední metoda, kterou se snažím na řešení uplatňovat a kterou si vychvaluji nepochází z mé hlay, za tu vděčím knize : Jak se zbavit starostí a začít žít, kterou pro mě a mě podobné napsal Dale Carnegie. Má 3 jednoduché kroky :
1. objektivně zhodnotit situaci, představit si co nejhoršího se může stát
2. smířit se s nejhorším
3. vylepšovat nejhorší alternativu k lepšímu
Ty hle 3 věty mám v peněžence a vždy když si nejsem něčim jistá donutim se přečíst si je. Pomáhá to.

Jaké metody máte vy ? Zasahuje vás stres vůbec, nebo kliďánko plujete životem starosti nestarosti? :)

Per aspera ad astra

29. srpna 2011 v 16:29

Téma týdne: "Můj příběh"

Je rozdíl mezi žít a Žít, mohla bych psát o svém dlouhém žití, narození, základní škole, střední až po dnes, vysoké škole, jenže si nemyslím, že jsou tyhle chvilky natolik důležité aby si zasloužily celý článek. Spíš se chci zabývat obdobím kdy jsem začala Žít, tím Žít s velkým písmenem na začátku. Značí to Žít pro něco, zadat svému životu směr a začít se jím pomalu ale jistě ubírat.Každý by si podle mého jednoho dne měl uvědomit, že cíl cesty je to proč žijeme, musí to být něco velkého, něco co nás namotivuje a dokonale pohltí abychom se prostě jeden den zvedli a začali se tím jít správným směrem.

Já cíl mám, krátce, asi tak rok, mým cílem je finanční svododa. Cestovat si kam chci, bydlet kde chci, jezdit čím chci, nemuset se ohlížet na to zda je dost peněz a pro to se snažím žít, pro tuhle myšlenku. Protože ve vše v co věříme, se nám podaří ať už věříme v úspěchy či neúspěchy. Možná moto, možná záhadné tajemství života, co už mělo být dávno objeveno.
A toto nové Žití jsem, jak říkám objevila teprve nedávno. Jsem tedy na začátku svého nového Žití a mám za sebou pár a před sebou mnoho překážek, které bylo, je a bude třeba překonat.

Možná je Vašim cílem vzpomínat na dávno prožité a pořád dokola omílat staré historky, někdo to bude dělat až na smrtelnou postel a někdo, třeba jako já, si počínaje dneškem zadá cíl aby mohl neustále prožívat věci nové, lepší. Je to začátek dlouhé cesty, je třeba vytrvat a jednou třeba i já napíšu příběh jak sem Žila a jak to byl nejlépe zhodnocený čas mého Žití.

Trefný název

29. srpna 2011 v 14:08
Dej tomu trefný název a máš to v kapse, dej tomu trefný název a lidé to dočtou i kdyby to postrádalo jakoukoliv pointu. A co je nejlepší, trefný název se vlastně ani nemusí shodovat s obsahem, nebo o něm může být třeba jen zmíňka v poslední větě. Není to trestné, není to postižitelné a děje se to 24hodin denně. Nepřijde Vám ten systém povědomý, takhle vznikají články ve špatných novinách, takhle se nahání sledovanost blogů na internetu.
K tomuto vstupu mě navedlo minulé téma týdne, blog mám plus mínus 3 dny, dobrá blog mám přesně 3 dny a ještě tak úplně nevychytávám všechny možnosti co mi vlastnictví něčeho takového skýtá a tak sem zpočátku netušila co si s tématem počít. Teď už vím, že jsem byla velmi naivní, když sem si myslela, že na všech blogách najdu inspiraci. Kdybych si chtěla najít co to přesně znamená, taky si dokážu vyhledat na wiky výtah ale nic na světě by mě nedonutilo si ho nakopírovat do blogu. Úplně nejlepší z Vás, ti z Vás pro které by se měla navrhnout cena za nejhůře uchopitelné téma týdně, počemž snad i nejhorší pisálky všech kategorií byli ti, co zkopírovali název, čímž si zajistily pár minut slávy na hlavní stránce a napsali mi jak je to strašně dlouhé nevyslovitelné slovo a jak vůbec nevědí co znamená, mě jako konzumentovi to přišlo, jako by ze mě autor článku dělal úplného s prominutím debila, to přece vím i bez něj, kvůli tomu nečtu jeho blog. A nejvíc úžasní, ti co mě nejvíc rozčertili, byli ti, co se o tom slovu nakonec ani nezmínili, prostě jen využili naivity mnoha z nás, co vidí trefný název a dočtou.
Možná kdyby se tolik lidí nezaobíralo více názvem, než samotným obsahem, lidé by tolik nezavrhovali čtení jako takové, možná by bylo víc kvalitních blogů bez obrovských palcových titulků. Kvalitou se mnozí z Vás rovnáte blesku a to je spodina.
Omlouvám se, píšu pravdu, nic než pravdu a samou pravdu. To sem prostě já. Dočetli jste až sem? Tak to jsem asi opravdu zvolila dobrý název.

Zažila jsem to!!!

28. srpna 2011 v 22:26

Téma týdne: "Floccinaucinihilipilification"

Zažila sem floccinaucinihilipilification. Málo kdo se tímto zážitkem může pochlubit, možná Vám někdo vyprávěl, že se mu to také podařilo ale většina podle mého byly pouze frajírci co někde slyšely, že se toho dá dosáhnout a tak si vymysleli báchorku. I mě nemusíte věřit, já to ale opravdu zažila, chci říct, nečetla jsem o tom a ani jsem netušila, že to lze, až do dnešního rána, kdy jsem se probudila a věděla, že se to děje, najednou bylo všechno tak jasné, tak prozřetelné, vše do sebe zapadlo jak kostičky puzzle co po pár měsících naleznete zapadlé za skříní. Floccinaucinihilipilification byl tu, můžete věřit i nemusíte, já ale vím a to je hlavní, můj život nikdy nebude stejný...Floccinaucinihilipilification mě dokonale změnil, teď zůstává otázkou, zda k lepšímu.

Copak tady děláš...

28. srpna 2011 v 20:54
Naše rodina, to Vám povím, ta vážně stojí za to. Nejenomže já sem se narodila poněkud zbláznivěle, i moje babička přičemž i moje mamka jsou blázni jak se patří. Asi je to dědičné, zdá se. Navíc když se do rdinného kola bláznění přidá i bratr je veselo až k slzám.
Třeba dnes podvečer, sedíme takhle s mamkou a bráchou před barákem a užíváme si rodinné pohody probíráním všemožně důležitých myšlenek, když se znenadání ozve z míst kam není možné dohlédnout přes obrovské roští: "No copak tady děláš, ty si se ztratila ??" hlásem jako by babča právě nalezla batole se štěňátkem v podpaží.
Chvíli jsme nevěděli co si o tomto výstupu myslet, když bratra napadlo zvednout se a zajít se teda podívat cože se to v houští děje. Když se vrátil s kamenným výrazem vypadlo z něj pouze: "Ona si tam jen povídá s husou!!"

Něco dokázat

28. srpna 2011 v 11:50
Každý to chce a kdo říká že ne lže. Ať už to jsou malé cíle jako porazit mě ve scrabblu u mého bratra, (což se mu, ruku na srdce, nemůže podařit ani kdyby si ty písmenka označil) nebo to jsou větší cíle, jako zajistit se na budoucnost. Mám jen starost, že většina z nás, co si kráčí po světě, má sny asi tak stéjné důležitosti, jako je právě to vítězství ve scrabblu. Je krásné věřit, že člověk může dosáhnout všeho co si v životě vysní, obávám se ale, že jsme natolik zhýčkaní dobou, že jsme líní si jakýkoliv sen vůbec vysnít, natož udělat něco pro jeho splnění.

Měla bych se učit

27. srpna 2011 v 23:35
Čím déle se věnuji studiu, tím více si začínám uvědomovat, že tato věta zahrnuje snad 50% mých studijních myšlenek.
Každé ráno v době zkouškového se s ní probouzím a každý večer s ní i ulehám s dodatkem, že zítra už určitě budu. Není se tedy čemu divit, že moje zkouškové končí začátkem nového semestru.
Je to snad nějaká studentská degenerace, nějaký mor postihující všechny občasné studenty jako jsem já ? Nechce se mi věřit, že by vše vysvětlovalo jedno cizí slovíčko prokrastinace, nevěřím na to, že se to dá takhle pojmenovat, musí v tom být přece něco víc, něco čím bych si mohla lámat hlavu až do samého rána, jen abych se nemusela učit...
Měla bych se učit, za 2 dny nejdůležitější zkouška mého života... a vida, je to tu zase

Kam dál