Září 2011

PAUZA

22. září 2011 v 23:05
Postihla mě indispozice.. žiju, mám všechny končetiny, všechny mozkový buňky ale nemám noťas, střetl se se sklenkou horkého té a prohrál.. ..

Múza

11. září 2011 v 15:27
Zmizela múza, zmizela z rána, nenávratně
zmizela a ani se neohlédla
vzpomínám, pořád, leč matně.

Tak sama, tak opuštěná
bez múzi život zdá se tak prázdný

Myšlenky odbíhaj, věty už nevznikaj
na cestě překážky zrádný

Proč odešla, proč mě opustila
kam zmizela a vrátí se zpět ?
Byla tu vůbec, či sem jen snila?
A realita ukázala mi tvrdý svět.

Zmizela múza, zmizela z rána, nenávratně
zmizela a ani se neohlédla
vzpomínám, pořád, leč matně.

Vrať se múzo, vrať !!!
nestačí volat do chladné noci
zmizela jednou, vrátí se však zmizí znova
nikdy jí nebudu mít ve své moci

Nikdy nevěřte múzám
když do ucha šeptat budou slůvka o věčnosti
Při první chvíli, bodnou, zradí
závojem mihnou a zmizí bez vděčnosti...

Zmizela múza, zmizela z rána .......

Nemám ho ráda ...!!

9. září 2011 v 20:50

Téma týdne: "Sourozenci"

Ne opravdu, nemám, je to troubelín z troubelíniště co dělá jen samé hlouposti a není v něm ani kapka normálnosti, ostatně jako ve zbytku celé naší rodiny. Bojím se, že se tohle blbinkaření dědí a že se tim postihne i další generace, někdy mi příjde, že to chytlo i naše psy, tak se to možná přenáší vzduchem či co. Těžko říct, je to prostě nemoc a bratr někdy trpí aaaaaažžž moc:)
Ano, mám bráchu, ano je mladší a většina lidí ho zná jako introverta s děsivým pohledem. Já ho prokoukla, když se rozjede nejsou na něm najednou stopy po introvertění, když chytne slinu spadne celá jeho ublížená skořápka a my se řácháme a nevíme kdy přestat.
Bože díky, že jich není víc, že je jen jeden, i to je někdy moc. Moc přeJakubováno, že mi někdy stojí vlasy na hlavě, když přijdu normálně do kuchyně a on mě tak odzbrojí, že ani nevím jak se jmenuji, když odcházím. Kdyby jich tady pobíhalo jen nepatrně více, muselo by na dvěřích být přibyto takový to oznámení pro návštěvy, něco jako vstup na vlastní nebezpečí, nebo ta psí cedulka "já sem u vrat"..znáte to.
Je to puberťák se srdcem 16letého a datem na občance značící pár dní do plnoletosti. Je to blázen, co jednu minutu dokáže chodit po domě a prospěvovat si "Konožka, nožka, zlatá ponožka" a v minutě druhé mě zpražit, že se chovám jako blázen když si tancuju a prospěvuju při paření Farm frenzy na notebooku.
Blázen s bláznem skrytým v bláznovi tak moc, že to na první pohled není vidět a na druhý pohled si člověk říká, že to není ani možný, jak moc je to skrytý až očividný.

Co jen říct závěrem, snad jen, že všechny "špatné" vlastnosti co jsem tady na něj provalila mám vlastně i já a i když mě to tíží a dělá mi to obrovský problém to vyslovit, natož to takto veřejně odhalit, sme naprosto totálně opravdovsky úplně stejný. Stejný blázni se stejně šílenýma nápadama a stejně poblázněným slovníkem. Oba si dáváme pamprlačinky s mamrládou, koukáme na džomedži a roztáčíme mamku do nepříčetnosti.
Život bereme s nadhledem a říkáme si, že normální je většina a většina je stádo.. a my nejsme ani jedno, ani vetšina ani stádo, jedeme si podle svého i když to občas vypadá dost zmagořele.. jen si říkám, není moc velká mezera mezi bláznem a géniem, tak kdo ví, třeba sme nakonec úplně geniální :D

Starosti všedního bytí

1. září 2011 v 11:46
Máme je všichni, mám je já, má je moje mamka, moje nesnesitelná profesorka na vysoké a má je i čerstvě narozené nemluvně, mají je i psy a ostatní zástupci zvířecí říše. Jak říkám, máme je všichni a každý jiné, jde o jednu z nejvariabilnější skupinu kam dokáže spadnout snad úplně cokoliv.
Je to věc, kterou ne vždy dáváme najevo, nevím jak vy, když já mám starosti, tak je prostě mám a mám je jen já a nikdo to neví, nebo to alespoň neví konkrétně, jsem typ co je schopný se s tím vnitřně užírat a neprozradit. To sem já, každý je ale jiný a i ty starosti jsou tedy u každého jiné.

Nechci se však zabývat přímo jimi, mě spíš zajímá způsob vyrovnávání se s nimy. Jak se moje metody od těch vašich.
Já jsem úplně nejdříve volila metodu: čokoláda, peřina, kapesníčky a prostě se vybulet, což sami dokážete typnout jakou to asi mělo efektivitu. Probulela sem většinu času kdy se dalo ještě něco vyřešit a pak když sem se rozhodla něco řešit, bylo pozdě.

Časy se mění a já díkybohu s nimy.
Metoda číslo 2 si mě našla na střední škole, bylo to něco ve smyslu, pokud se problém nevyřeší sám, nemá cenu se o řešení pokoušet, tam se sice s nervy nebyla tak v koncích a dá se říct, že po většinu času jsem byla v klidu, dokud ty problémy nedošly do stadia, kdy už prostě nebylo zbytí a povětšinou už taky bylo pozdě na řešení. Pak mi většinou napravit škody napáchané dlouhým odkládáním způsobily mnohem více starostí než problém samotný. Bohužel, musim řící, že tahle metoda se mě stále drží, sice už v menším množství, zvyky tohoto kalibru není pro mě bohužel tak lehké odbourat.
Moje poslední metoda, kterou se snažím na řešení uplatňovat a kterou si vychvaluji nepochází z mé hlay, za tu vděčím knize : Jak se zbavit starostí a začít žít, kterou pro mě a mě podobné napsal Dale Carnegie. Má 3 jednoduché kroky :
1. objektivně zhodnotit situaci, představit si co nejhoršího se může stát
2. smířit se s nejhorším
3. vylepšovat nejhorší alternativu k lepšímu
Ty hle 3 věty mám v peněžence a vždy když si nejsem něčim jistá donutim se přečíst si je. Pomáhá to.

Jaké metody máte vy ? Zasahuje vás stres vůbec, nebo kliďánko plujete životem starosti nestarosti? :)